Prosinec 2016

KONEC NA BLOG.CZ

18. prosince 2016 v 17:26 | Veronika
Děkuju blogu za krásné 3 roky 5 měsíců 3 týdny a 4 dny, které jsem mohla působit na jeho doméně, teď už je ale čas se rozloučit a posunout se v blogování trošku dál, někam, kde nám bude s Fakynn oboum lépe.

Stěhujeme se k promakanější doméně, od teď už nás najdete pouze zde:

www.fakynn.blogspot.cz


Kdysi jsem už na této stránce působila a kdo se u mne drží už déle, tak ví. Budu ráda, když mě budete navštěvovat tam, přidáte si mě do pravielných čtenářů nebo na bloglovinu nebo prostě si budete pamatovat a neztratím vaši přízeň změnou pobytu.

Proto dávám sbohem starému fakynnu a vítám nový fakynn.

Články tu zůstanou, pravidelně se zde budu přihlašovat, aby blog dočista nezmizel, protože je to kus života a nechci o něj přijít.

Přeji teď krásné svátky a mějte se rádi, milujte se, nehádejte se, buť šťastní a usměvaví!


Moje první lásky

10. prosince 2016 v 12:00 | Veronika |  Autor
V dnešním článku bych ráda zavzpomínala na takové ty nevinné lásky, když jsme byli ve školce a základní škole. Nebylo to to nejroztomilejší období?

Jiřík
To je moje úplně první láska ze školky. Hrávali jsme si na maminku a tatínka, dokonce jsme spolu měli i děti. Pořád jsme byli spolu, drželi jsme se za ručičky, pusinkovali se pod stolem, ale jednou jsme měli takové horší období, když se objevil Dominik. Byla jsem taková malá proutnice. Dlouho jsme se pak hádali a neměl mě rád, ale láska překoná všechno a my společně vychodili celou školku. Do teď se občas potkáme a popovídáme si o starých dobrých časech.

Vojta
Mamčina kamarádka měla syna. který byl stejně starý jako já, tak jsme si k sobě navzájem chodili hrát, byli jsme společně na základní škole (první třída pouze).
Jednou jsme ale jeli na soutěž v člověče nezlob se, kde byli ještě dva malí kluci. Spali jsme na společném pokoji. Hráli jsme si na milence a ti dva kluvi byli naše ratolesti. Leželi jsme spolu v posteli a objímali se, když přišly děti, musel se jeden z nás schovat a pod peřinou zůstat a nehýbat se, dokud neodejdou. Pamatuji si, že jsem měla košilku a pod ní neměla kalhotky a když se Vojta schovával pod peřinu, tak jsem se bála, aby něco neviděl. Kde se to v našich hlavinkách bralo, to opravdu netuším. Ale děsně jsme se tím bavili.

(Fotka z úžasné soutěže, kde jsem prohrála a pak jsem brečela a brečela. Mám milion fotek s Vojtou, ale jako na potvoru jsem žádnou nemohla najít, krom této.)

Sci-fi pohádka o důvěřivé a naivní Popelce

2. prosince 2016 v 22:23 | Veronika |  Články

Řeknu vám takovou pohádku… nebo jak bych to nazvala? Možná jako sci-fi pohádku. Jo, je to kontrast, ale ono to během čtení pochopíte. Fantas magorie.

Jednou takhle před čtyřmi lety seděla už lehce v letech Popelka, co na krku měla tři haranty, a princ první se rozhodl, že na to kašle a odejde, pak odešel i druhý a nakonec zůstala Popelka s holoubátky sama. Avšak ona se nevzdala a prohlásila, že si toho Pravého Prince prostě najde! Tak usedla za počítač a přihlásila se na seznamku. Pár večerů strávila u internetu a jednoho dne se jí ozval Princ Autobusák. V celku milý a sympatický chlapík, řekla si. Pokračovalo psaní další večery, později hovory a nadešel i den, kdy by se měli sejít. Bydlel v Praze a ona u hor, 150 kilometrů daleko, takže se potkali někde na cestě. Zašli do hospůdky, popovídali si, zjistili, že jsou si sympatičtí a Popelka se po zklamání ze všech mužů zamilovala do Autobusáka až po uši. Po pár týdnech ho přivedla i domů ukázat. Malá dvě holoubata to nijak převratně nebrala, další strejda, velké holoubě však nesouhlasilo s výběrem své maminky a rezignovalo hned na začátku.
Později se Autobusák začal k Popelkovic vracet častěji a častěji a rozhodl, že si je přestěhuje do toho velkého města, kde pro ně koupil dům. Sekl dokonce s prací řidiče autobusu a rovnou šel na ředitele Dopravního Podniku v Praze! WOW! Praha se ale nekonala hned, ale odložila se, několikrát. Nebudu tu rozepisovat vše, čtyři roky jsou dlouhá doba a nikdo nemá čas tu trávit své mládi u pohádek. Tak to vezmeme z rychlíku.
Kdyby velké holoubátko mělo počítat, kolikrát se přestěhovali do Prahy (včetně něho), tak by ji na to nestačily ani prsty davu lidí. Když připočteme rezignaci i matky a Prince vůči velkému holoubátku, nestačily by nám ani davy tři. No a po čtyřech letech stále všichni Popelkovic sedí v tom stejném městě a o velké Praze si nechávají zdát.
To bychom shrnuli stěhování, tak se vrhneme na práci bývalého autobusáka?