Prosinec 2015

Vesničani v Praze

22. prosince 2015 v 21:01 | Veronika |  Autor
Před dvěmi týdny jsme se rozhodli, že se vydáme na velkolepý výlet do Prahy. Abych vás neunudila rodinnou idylkou a rodinnými hádami každých 10 minut, tak vám tu povím jednu velmi vtipnou historku, kdy jsme pobavili okolních sto lidí a jednu velmi frustrující historku o tom, jak polovina Pražských policistů mě a mého bratra moc dobře zná.

(A vůbec, abych vysvětlila ten nadpis, představte si mého tří letého bratra, co vidí poprvé tramvaj a metro, mého mentálně narušenýho (on je v pořádku, ale občas to tak nevypadá) druhého bratra, který to viděl už milionkrát, ale přesto řval "Metro! Už jede metro! Hele mami a tramvaj! Jdem do KFC? A hele Mekáč!", no ostuda.)
No a když tak bratr vyřvával, jak vidí mekáč, kfcéčko, burgerkinga a milion nechutných a hnusných fastfoodů, tak jsme teda kolem poledního do jednoho vlezli, že abychom měli klid, tak jim koupíme oběd a půjdeme dál po toulkách. Máma šla objednat a já zůstala s bratry u stolu. Kousek od nás byl dětský koutek, nutno dodat, že to byl prosklený dětský koutek. Napádá vás, co bylo dál? Ano, nejmenší se rozeběhl k hračkám, jenže si nevšiml toho, že to je skleněná zeď a ne vchod. Napálil to pořádnou rychlostí do skla a totálně se rozbil. Odletěl dva metry a komplet všichni se nejdřív vystrašeně koukali na mě, pak na něho, poté všichni propadli v smích. Bylo to vtipné a já se smála celou dobu. Se starším bratrem jsme se nemohli vzpamatovat, stále se chytali za břicho a nemohli přestat.

A frustrující zážitek? Ztratili jste se někdy, nebo ztratili jste někdy dítě? Já do té doby také ne, ale co takhle jít si ze Staromáku, stavit se pro pizzový trdelník a mezitím zjistit, že se vám někdo ztratil. Ano, ten starší brácha si to štrádoval dál někam ke Karláku. Máma přišla a "Kde je Adam?" a já se zarazila, no, všichni jsme se zarazili. Tak jsem se prošla dvakrát k orloji, pak zase zpátky na Karlák, nikde nic, propadla jsem v paniku, začala jsem histerčit, za každým chodit, všude volat, máma vybitý telefon, takže všechno já, voláme na policajty, ti mi volají zase zpátky, že ho našli, že mám jit k nějakýmu Tescu, pak zase na námko, potom na Nábřeží, Karlák, Bartolomějská, Světlý, já akorát vím, jak se dostanu z Čerňáku na Metro a to je tak všechno. Byla to komedie, to vám řeknu. Pak jsem potkala chlápka, co údajně ví, kde je, vedl mě kamsi úplně jinam a daleko, tak jsem mu utekla, mezitím mi volá půlka rodiny, no úžasný zážitek. Nakonec nám ho přivedl policajt, napsal protokol a odešel. Já ho měla chuť zabít a hodit do Vltavy, máma brečela štěstím a nakonec začal kolotoč, abychom stihli bus.

Všechno dobře dopadlo a já už nikdy s rodinou nejedu na výlet do Prahy, vlastně radši nikam.

Přeji krásné svátky, ať vám nezaskočí kost, nepozvracíte se po tom všem jídlu, ať neproběhne žádná rodinná hádka, když už budete všichni pospolu a do konce roku se ještě ozvu.


Vánočné zážitky malé Fakynn

3. prosince 2015 v 10:30 | Veronika |  Články
A protože tu máme za pár dní vánoce, otevíráme už třetí okýnko v kalendáři, tak by to chtělo i na blogu navodit vánoční atmosféru. A jak jinak, než vánočním článkem! Ale POZOR, žádné "Milý Ježíšku, přeju si vilu u moře, pořádně nadupaný BMW a namakanýho milence." ani "Dám vám pár typů na skvělé dárky pro blízké.", dobře víte, že jsem nikdy nebyla zastánce psaní článků, které píše každý, no a vzhledem k tomu, že už tu dlouho nebylo povídání o tom, jaké jsem t vlastně byla v mládí kvítko, tak si to zopakujeme jako:

Vánoční zážitky malé Fakynn


Jako malé dítě, dejme tomu do začátku povinné školní docházky, jsem Vánoce opravdu velmi prožívala, a když říkám prožívala, tak jsem je prožívala především na záchodě. Když začalo to šílenství kolem pečení klobás, smažení řízků, vytahování zamrzlého salátu z balkónu a podobně, tak malá Verunka začínala mít tak obrovské nervy (vůbec si nepamatuju proč, jestli ze strachu, že nic nedostanu, nebo radosti, že mi zase Ježich přinese všechno, o co jsem si psala?), kdy jsem se tak půl hodiny před večeří zavřela na záchodě a tam seděla. A seděla. A seděla... Většinou jsem ani večeři neměla, protože jsem seděla. Celá rodina ze mě srandu a já chudák malá.