Únor 2015

V co děti věří?

19. února 2015 v 10:04 | Veronika |  Články

MÝCH 11 DĚTSKÝCH LŽÍ


× Myslela jsem si, že když spolknu semínko, vyroste mi v břiše strom. Ve druhe třídě se mi to stalo a já pak asi hodinu ustavičně brečela, že umřu, protože se strom v břiše se přeci žít nedá.

× Bála jsem se dát klukovi pusu, protože jsem si myslela, že z toho budu mít miminko. Maminka mi totiž říkala, že když se dva pusinkují, mají děťátko.
Já si pak dala pusu s Dominikem z druhe třídy, ve školce, a přišla pak ubrečená za mamou, že se mi teď určitě narodí miminko a že já ho nechci. To už mi to vysvětlovala jinak.

Poznej mě jako člověka

14. února 2015 v 19:28 | Veronika |  Autor

22 vyčerpávájících, zvláštních, divných, nepochopitelných, normálních a uchylných faktů o mně.


► Pokaždé, když dělám kamarádům pití, tak jim nejdříve upiju/napiju ze skleničky a pak jim to teprve dám. To samé, když dělám bráchům jídlo, vždy nejdřiv ochutnám a pak jim to dám. (Když si zobnu těstovinu, to jim je jedno, ale jak je to čokoláda. Haha.)

► Vždycky všechno dělím na díly a pak to postupně jím.
Třeba sušenku, nejdříve rozdělím samostatně oplatky, sním tu náplň (kolikrát třeba i lžičkou seškrabávám, například u kinderbuena) a pak oplatky. Cokoli se dá okousat, rozdělit, oddělit..., udělám to.

Krmení žiraf

1. února 2015 v 20:52 | Veronika |  Autor

Dřív, když jsem byla menší... dobře, když jsem byla ještě opravdu malá, tipuji tak 5 let, a já si začala pamatovat, babička si pořídila pudla. Jmenoval se Ben a byl to vážně úžasný pejsek. Babička na něj nemohla dopustit, a tak se k veterináři jezdilo s každou prkotinou, která se pesánkovi stala. Byla stejná jako prvorodička, která o dětech neměla ani páru. Znáte to, ne? S každým sebemenším bebíčkem letí k pediatričce.
Proto jsme velmi často zavítali k panu Novotnému, který dělal u nás v městě veterinářem. Byl opravdu dobrý zvěrolékař a velmi milý muž. Vždy mě vzal do ordinace a vyprávěl mi k čemu je tohle udělátko a čemu se používá zase takhle věcička. Jezdil i do Zoo ve Dvoře Králové nad Labem a já jsem vždy bedlivě poslouchala, když mi vyprávěl, jak ošetřoval tuhle zebru, tadyhle bůvola a jak pomáhal rodit žitafě.
V té době se pro mě stal naprostým vzorem (jako moje paní zubařka, do teď se mě stomatologie drží) a já jsem za každou cenu chtěla taky jezdit pomáhat do zoo mezi ta cizokrajná zvířátka a pomáhat jim. Tedy, ne že bych nechtěla pomáhat peskům a kočičkám, třeba když spapají dort ze všech dobrot, které najdou v kredenci.
Spousty let jsem toužila hlavně potom, že jednou pojedu do té zahrady plné zvířátek a budu se jim moci dotknout, budu je moc nakrmit a pomoci jim, když jim bude zle.

A o tom vám tu mluvím...

splnil se mi můj dětský sen!