Listopad 2014

Strašpytlík představuje své hrůzy

26. listopadu 2014 v 22:00 | Veronika |  Články

Zemřít bez strachu ze smrti - to je záviděníhodná smrt.
- Seneca

A tím míříme k první věci, která mi nahání hrůzu. Je to právě smrt a její zahalená stezka. Nikdo neví, co je potom. Jsou teorie a domměnky, ale nikdo nikdy nepřišel s fakty. A to je právě to. Vstup do něčeho, o čem nikdy nikdo nepodal žádné svědectví. Vážně existuje nebe a peklo, reinkarnace, prostý zánik nebo bloudění mezi dalšími miliardy duší, které nemají žádný svůj cíl, nebo snad nový svět?

Vždycky jsem se bála samoty. Toho, že jednou skončím jako ta stará paní, která žije telenovelama a dvaceti kočkama, co běhají všude kolem ní. Bojím se, že jednou ztratím své blízké, nebo je zklamu a oni se ke mně otočí zády.

Nemocný filmový maraton (Anastázie, Ledové Království, Vejška, White Bird in a Blizzard, Sviňák)

24. listopadu 2014 v 19:49 | V. |  Filmy
Jelikož stůňu a stůňu už od čtvrtka, kdo četl páteční článek, tak ví, neměla jsem nic lepšího na práci, než koukat na filmy. Proto jsem se rozhodla, že bych vám sem mohla nějaké napsat Už dlouho jsem nenapsala nic o filmu, a tak jsem si říkala "Proč by drahá fakynn taky něco konečě nenapsala." a snad to je i zábavnější, než můj deníček. Haha.

Jdeme na to.
Obrázky z googĺe.cz - obrázky, přidám klikací odkaz. Informace jsou z www.sledujufilmy.cz a obsah jsem psala sama, takže při kopírování použij zdroj, protože když zjistím, že jsi to zkopíroval/a a nenapsala, že je to má práce, tak tě zničím, oki?

21.11.2014

21. listopadu 2014 v 18:32 | V. |  Autor


Ten klip je naproto awwwwawesometopbeautifulwonderfulnicegreatamazingodsknvfdsojiv!

A při sledování toho videoklipu, na který jsem se klepala jak ratlík, slintala jak buldok nad kusem masa a další přirovnání mě už nenapadá, jsem si uvědomila, jak mi to strašně chybí.

Jít s někým na večeři, nebo blbou pizzu, skleničku.
Jít s někým na procházku do parku, lesa, vyhlídku.
Jít s někým na pouť, trh. jarmark, nebo jakoukoli jinou akci.
Hrát s někým i blbý člověče nezlob se.
Jít s někým na koncert, do kina, bruslit.
Chybí mi užít si takhle den s někým, koho mám ráda, kdo se mi líbí, koho třeba i miluju.

(něco z určitých důvodů raději smazáno)

Vyber si kluka,
který tě přivede domů, aby tě představil rodičům, ne aby ti ukázal svou postel,
který ti neříká, že jsi sexy, ale že jsi krásná,
který ti zavolá zpátky, když to položíš,
který nepůjde spát jen proto, aby viděl, jako spíš ty,
který tě v noci bude kontrolovat, jestli jsi přikrytá a v teple,
který tě bude objímat a líbat při každé příležitosti a nebude se za to stydět,
který tě chce ukázat celému světu, i když nejsi miss,
kterému je jedno, jestli jsi časem zhubla, nebo přibrala,
pro kterého budeš krásná i po ránu rozepalá, rozcuchaná a nenamalovaná,
který ti dokáže říct, co pro něho znamenáš a že je šťastný, že má právě tebe,
který tě bude milovat takovou, jaká jsi,
který tě předství svým přátelům slovy "To je ona.",
který bude mít oči jen pro tebe a nebude ho zajímat jiná,
který bude šťastný za každou chvíli, kterou s tebou bude moc trávit,
kterému se rozzáří oči pokaždé, když tě uvidí,
který si bude užívat každou pusu, kterou mu dáš,
který tě bude milovat čím dál víc,
který tě bude stále držet za ruku, aby každý viděl, že jsi jen jeho,
který ti při každé začínající hádce dá pusu, aby to nezašlo dál a nikoho to nemrzelo,
který bude chápat každou dvou náladu,
který pro tebe bude schopen udělat cokoli,
který si s tebou bude malovat tu nejkrásnějšíbudoucnost,
kterýmu budeš věřit a nebudeš se mu bát říct cokoli.
NĚKOHO, PRO KOHO BUDETE DÁCHAT A ON PRO VÁS.

My love
Untitled
Couple
Hugs
zakázala bych dávat takový fotky na weheartit, pak nemají mít ty alonky depresi z toho, že jsme alonky.

Jsme očkování proti smrti! (exkurze u hašičů)

12. listopadu 2014 v 17:00 | V. |  Články

Jsme očkováni proti smrti!


S kroužkem první pomoci jsme se dne 16.10. navštívili Hasičskou stanici v nejmenovaném městě. Vydali jsme se tam v odpoledních hodinách. Sraz jsme měli v půl čtvrté, ale nechali jsme akademickou půlhodinku pro opozdilce, kteří se stejně nedostavili. Tak v krásné skupince sedmi statečných jsme se vydali vstříc novým objevům v Hasičské stanici.
Nejdříve jsme se dozvěděli věci o tom, jak vypadá služba hasiče. Jejich směna je 24 hodin, což spousta lidí vůbec netuší. Muži, vykonávající toto zaměstnání, vlastně v hasičárně bydlí. Mají tu pokoje, kuchyň, něco připomínající obývací pokoj, koupelnu. Vaří si tu, perou, spí, odpočívají, baví se, ale jen do doby, než začne houkat siréna a blikat červená světla, která jsou v každé místnosti, garáži i venku. Když nastane tato situace, všichni všeho nechají a utíkají se obléknout do obleků, které jsou velmi drahé (více jak sto tisíc), těžké (20kilo) a je v nich šílené teplo. Velitel si jde k přístroji a obrazovce, které jsou v chodbě u vchodu a bere si papír s vytisklýmu údaji o požáru, nebo problému, který musejí vyřešit a vyjíždějí tváří tvář k problému. Nehasí jen požáry, pomáhají při bouračkách, povodních, když jsou v budově uvěznění lidé a při spoustě dalších problémů. Dále jsme se přesunuli do garáže, kde nám ukázali všechny druhy aut a řekli nám, které k čemu slouží a při kterých situacích se používají. Ty auta jsou opravdu obrovská. Předvedli nám další ochranné obleky a pomůcky, nechali nás vyzkoušet tíhu kyslíkové bomby, kterou mají vždy při zásahu na zádech. Vydrží přibližně půl hodiny, ale záleží na člověku. Někomu vydrží čtyřicet minut, někomu pětadvacet. K předposlednímu jsme se vydali k autu, kde měli nástroje například na stříhání zaklíněných osob v autě. Zkoušeli jsme si obtěžkat nůžky a roztahovák. Nevím, jak přesně se nazývá, ale přístroj se používá k roztahování skříplých dveří nebo při podobných problémech, aby se udělal prostor a záchranář se mohl dostat k raněnému. Opravdu to bylo těžké. Vážilo to 20-25 kilo. Opravdu musejí mít pořádnou fyzičku.
Jako poslední jsme si šli vyzkoušet jejich polygon. Mají tam různé průlezky, překážky jako pneumatiky, tunely, provazy. Museli jsme podlézat, skákat a opravdu to bylo náročné. Když si představím, že tam chodím v mlze, kouři, hluku a v tom těžkém a teplém hasičském obleku, padla bych.
Když jsme všichni vylezli, začali jsme se rozcházet, protože už bylo dost hodin a studenti z intru spěchali na večeři. Poděkovali jsme za krásnou prohlídku a já si šla ještě s ostatními slečnami umýt ruce, protože v polygonu nebylo zrovna uklizeno. Vtipkovala jsem s hasičem, který nám ukazoval koupelnu a ptala se ho, jestli není náhodou voda kontaminovaná, nebo jestli nechytnu z té vody nějakou nemoc. Povídal, že ne, nebo alespoň on nemocný není, protože je očkovaný proti smrti.
Když si to tak vezmeme, tak opravdu ano, protože si neuvědomujeme, že dobrovolně za nás jiní riskují životy.

Dušičky, vzpomínám na nejdůležitějšího člověka ze všech!

2. listopadu 2014 v 11:37 | V. |  Články
Včera byly dušičky, zavzpomínali jste na blízké?

Neměli bychom na ně zapomínat. Nám by se to přeci také nelíbilo. Hlavně mě nejvíc štvou ti, kteří si matlají na ksicht tunu barev a mejkapů, ale aby zapílili svíčku blízému, který nás opustil, to ne.

Jediný člověk, který umřel, a že mi jich umřelo dost, a moc mi chybí, je babička. Byla to ta nejúžasnější osoba na světě a nevím, co všechno bych dala za to, aby jsem s ní zase mohla být. Hrnou se mi slzy do očí, když si musím znovu a znovu uvědomovat, že se tohle už nikdy nestane.

Pamatuji si, že jsem byla ve třetí třídě a jeli jsme se třídou na Školu v přírodě. Bylo to moc fajn, ale když si zpětně vzpomenu, že mezitím, co já se bavila, tak ona umírala, doma, sama, je mi zle. Moc zle.
Když jsem se v pátek 3.června 2005 vracela domů, měla mě čekat u školy máma. Nestalo se a čekala nevlastní bába. Říkala jsem si, že asi musela zase do práce, nebo něco zařizuje. Když jsem pak přišla domů, dostala jsem od usměvávající matky takový to HubbaBubba,ta žvýkačka, jak byla stočená v té krabičce, pamatuje si to někdo? Vždycky jsem to strašně chtěla a nikdo mi to nechtěl koupit. Šla jsem s tím celá šťastná do pokoje a nacpala si celou tu žvýku do pusy. Potom přišla máma, řekla ať s ní jdu do kuchyně a tam mi to řekla.
Brečela jsem hodiny a hodiny.
Vlastně brečím do teď-

Byla to nejúžasnější babička, mohla. Udělala by pro mě cokoli. I přesto, že bojovala statečně, bojovala s dvouma rakovinama a miliónama dalších nemocí, i přesto, že poslední roky života lítala po doktorech, chemoterapiích, ozařování, cpala do sebe tunu prášků a byla silná, moc silná, naposledy vydechla 1.července.

Pamatuji si, že rok potom, co umřela, jsem měla sen, hodně zvláštní.
Byla jsem v nějakém parku. Byl opravdu krásný. Cesty z jemných béžových kamínků, všude řůže, bílé altány a lavičky. Mohlo mi být tak 9, šla jsem s ní za ruku a vyprávěla jí, jak bojujeme, jak nám chybí, ať se vrátí a ona si šla se mnou sednout na jednu z těch krásých bílých laviček, vzala mě za ruce a řekla mi ''Verunko, neboj se. Mám se dobře. Koukám na Tebe a každou vteřinu na Tebe dávám pozor. Nestane se Ti nic.'', pak jsem tam s ní je seděla, objímala ji. Potom jsem se probudila.

Rozkrájela bych se pro ni, jako ona pro mě. Byla to moje maminka. Opravdová maminka, která mě milovala, chránila, důvěřovala mi, věřila mi. Proč se dobrým lidem musejí stávat takové hrozné věci. Slavila by teď 60té narozeniny.

Když jsme se od ní odstěhovali, bylo to 253 kilometrů. Vždy když jsem přijela, dělala jsem, že jsem nemocná a strkala teploměr do čaje, abych měla teplotu a máma mě tam nechala a nevezla mě zpátky. Co tak vzpomínám, nikdy to nevyšlo.

Každý večer mi četla pohádky. O Panáčku Paneláčku, O Pejskovi a Kočičce a z knížky Nekrásnější pohádky pod polštář.
Vždy, když jsem šla spát, dělala mi 'řízi řízi, ať jsou bíle, jako břízy', znáte to někdo? Udělala z ruky pilu a řezala mě pod krkem. Hrozně mě to lechtalo a já se do nekonečna smála a smála.

Když myla nádobí, vždycky jsem si vzala utěrku, zabalila do toho nějaký hrníček a dělala, že jsem dostala dárek, vyndala jsem hrnek z utěrky a říkala ''Oooo, to je krásný hrnek.''. Nebo mi vždy kreslila takové panáčky, princeznu a prince, jen obrys a já jim domalovávala šaty, vlasy. Nosila jsem toho kvanta do školky a všechny holky jsme to vždy malovaly.

Když neměla vlasy, pamatuji si, že jsem jí vždy sundala paruku a začala ji drbat a hladit ty kráské vlásky, které ji rostly.

Milovala jsem ji, do teď miluju.
NAVŽDYCKY JSI MOJE NEJMILOVANĚJŠÍ A NEJLEPŠÍ BABIČKA!